Zobrazit další aktuality

Muzeum Žebrák

Vstupné:
Vstupné, které můžete zakoupit v muzeu v Žebráku
Muzeum Žebrák (expozice a výstavy)
základní - 30 Kč snížené - 16 Kč školní výpravy - 10 Kč rodinné - 50 Kč

Z historie města Žebráka

Tato stálá expozice přibližuje návštěvníkům historii města, vývoj řemesel a seznamuje s význačnými rodáky, kterými byli zejména K. J. Erben, Jan Nejedlý, Vojtěch Nejedlý a Šebestián Hněvkovský.

Jméno Žebrák není odvozeno od chudoby, pomineme tedy různé pověsti o chudých studentech, ale od žebra. Ve staročeštině se takto označoval i úzký a strmý svah. Latinská podoba Mendicus a německá Bettlern vznikla doslovným překladem českého výrazu Žebrák.

První písemná zpráva o existenci trhové vsi pochází z roku 1280. Zřejmě ještě za Zajíců z Valdeka byla povýšena na městečko. V roce 1336 přešlo do majetku krále Jana Lucemburského a jeho následovníků. Roku 1396 byl Žebrák povýšen na město králem Václavem IV. Ten nechal posílit hradby, které byly prolomeny třemi branami – Plzeňskou, Pražskou a Hradní. Roku 1425, poté co neúspěšně obléhali hrad Točník a Žebrák, vydrancovali a vypálili město Žebrák husité. V roce 1611 je vydrancovalo ustupující pasovské vojsko. Další pohromy, které město sužovaly, byly požáry. Největší pohroma postihla Žebrák v roce 1639, kdy byl takřka zničen vpádem Švédů. Celé město bylo vypáleno a mnoho nechybělo, aby zcela zpustlo. V ruinách přebývalo pouze 10 lidí. Po Švédech přišli opět císařští vojáci. Ani v 18. století nebylo město ušetřeno živelných a válečných pohrom. V roce 1714 opět vyhořelo a za válek v době vlády Marie Terezie v roce 1744 a 1757 jím prošla několikrát cizí vojska, která sice ve městě neřádila tak jako za třicetileté války, ale potraviny a píci brala. Roku 1780 zachvátil město požár, při kterém vyhořel i kostel sv. Vavřince, děkanství a škola. Roku 1802 byla na popud Šebestiána Hněvkovského založena Společnost divadelních ochotníků, která bez přerušení funguje dodnes. 28. června 1829 se narodil v Žebráku budoucí historiograf města Ludvík Vorel. Roku 1864 byl z podnětu L. Vorla a P. M. Hněvkovského založen spolek Hlahol, který působil až do roku 1884. V roce 1869 byla založena tělovýchovná jednota Sokol. Dne 26. května 1925 vzniklo Městské muzeum.

Spolu s historickým přehledem událostí je možné zhlédnout opis listiny krále Václava IV., kterou povyšuje městečko Žebrák na město a dále ukázky typářů a rychtářského práva ze 17. až 19. století. Historická expozice je doplněna městskými a cechovními truhlami a pokladnicemi.

Část expozice věnovaná významným rodákům a buditelům se zaměřuje především na osobnosti Šebestiána Hněvkovského, Jana Nejedlého a Vojtěcha Nejedlého.
Šebestián Hněvkovský (19. 3. 1770, Žebrák – 7. 6. 1847, Praha)

Pocházel z nemajetných poměrů, vystudoval piaristické gymnázium v Berouně a v Praze. Během studií se zajímal o poezii, historii, hvězdářství a estetiku. Vystudoval práva a filozofii. Zasedal v magistrátech několika českých měst. Roku 1805 přišel Hněvkovský jako rada do rodného Žebráka, kde působil až do roku 1826. Při úřední práci měl dost času věnovat se četbě a psaní vlastní tvorby. Část života prožil jako purkmistr v Poličce a od roku 1836 do smrti žil na odpočinku v Praze. V expozici jsou vystavena některá jeho básnická díla, např. „Děvín“ a „Jaromír“.
Vojtěch Nejedlý (17. 4. 1772, Žebrák – 7. 12. 1844, Žebrák)

Již jako student gymnázia v Praze se zabýval literaturou a cizími jazyky. Po studiích filozofie a teologie se stal knězem. Kaplanoval v řadě míst až byl v roce 1826 jmenován děkanem v Žebráku. Na všech místech, kde působil, proslul jako výborný vlastenecký kněz – buditel.

Z jeho tvorby si získaly oblibu drobné básně, z nichž některé v písních zlidověly. Například „Ukolébavku“ zhudebnil Jan Jakub Ryba. V expozici jsou vystavena nejen některá jeho díla, např. „Bohyně“, „Ladislav a dítko jeho“ a „Karel čtvrtý“, ale také dopis bratrovi, jím vydané osvědčení a úmrtní list V. Nejedlého.
Jan Nejedlý (23. 4. 1776, Žebrák – 31. 12. 1834, Praha)

Mladší bratr Vojtěcha Nejedlého. Studoval v Praze nejdříve piaristické gymnázium, pokračoval na filozofické fakultě a v roce 1795 dostudoval práva. Ještě za studií se zajímal o estetiku a klasickou i moderní literaturu. Byl výborným znalcem češtiny a v roce 1801 převzal po F. M. Pelcovi stolici českého jazyka a literatury na pražské univerzitě. Později se stal zemským advokátem s rozsáhlou a výnosnou praxí, což ho hmotně zabezpečilo a vyneslo mu i společenskou prestiž. Jeho nejvýznamnějším dílem je učebnice české gramatiky pro Němce. Vynikl též jako překladatel. V letech 1806 – 1809 vydával literární čtvrtletník „Hlasatel český“. Vystaveny jsou jeho osobní věci – kabát a vesta, které byly součástí úřednické uniformy, dále oznámení o zahájení působnosti J. Nejedlého jako profesora české literatury na pražské univerzitě z 31. října 1801.

Další část historické expozice je věnována řemeslům, které byly zastoupeny v Žebráku.

Podle Tereziánského katastru (18. století)
3 krejčí, 1 truhlář, 5 řezníků, 4 pekaři, 3 bednáři, 1 kolář, 1 jirchář, 2 mydláři, 1 punčochář, 1 puškař, 2 hrnčíři, 1 zedník, 1 zedník, 1 kloboučník, 1 zednický tovaryš, 1 řemenář, 2 ševci, 1 tesařský tovaryš, 2 kramáři, 1 provazník

Ve spisech jsou uvedeni podruzi a neusedlí řemeslníci, většinou se bídně živili:
1 městský sládek, 1 kloboučník, 1 zednický tovaryš, 11 nádeníků, 1 pomocník v pivovaře, 2 bednáři, 2 pekaři, 1 řemenář, 1 lazebník, 1 šenkýř, 3 ševci, 1 tesařský tovaryš, 2 krejčí, 1 provazník, 1 hrnčíř, 1 koželuh, 1 tkadlec, 1 kramář, 1 perníkář, 1 hrobník, 2 pastevci.
Galerie Jaroslava Hněvkovského

Jaroslav Hněvkovský, „Malíř Indie“ nebo „Slovanský Gauguin“, jak ho nazývala výtvarná kritika, se narodil 10. dubna 1884 v písmácké měšťanské rodině, z níž vyšel i neméně slavný jeho předek vlastenecký básník a buditel Šebestián Hněvkovský. Po studiích na reálce a Vysoké škole technické v Praze, vstoupil do státních služeb a působil jako geodet v Bosně. Brzy se však nadobro rozhodl pro malířskou paletu a roku 1907 odjel do Itálie, kde ještě téhož roku vstoupil na malířskou školu do Regio Instituto di belli Arti di Roma.

V Římě se také poprvé setkal s malířem Otakarem Nejedlým. Jejich touha uniknout západní civilizaci vyústila v plán bohémské cesty na Cejlon a do Indie, na níž se vydali roku 1909.

J. Hněvkovský zůstal v Indii až do března 1913 a po válce tam přijel znovu. Reagoval na Indii přímo bytostně a propadl jí zcela a navždy. Indie se mu stala osudem a trvale poznamenala veškerou jeho uměleckou tvorbu. Učarovala mu kéralská příroda, věčně zelená, bujná a divoká, s krásnými, bezelstnými lidmi. Načas se dokonce uchýlil k primitivnímu kmeni Kánikarů do horské džungle a žil a lovil tam s nimi.

Hned po návratu vystavoval Hněvkovský svou indickou tvorbu v Praze a poprvé vzbudil pozornost ve výtvarných kruzích i širší veřejnosti. Jeho indické reminiscence dávaly vznik novým obrazům, které pak proslavily českého malíře na výstavě v Londýně roku 1921. Zaujaly tam i básníka Rabíndranátha Thákura, který v Anglii právě pobýval a ten ho okamžitě pozval do své vlasti. Hněvkovský tentokráte navštívil i severní část země, maloval na Thákurově škole v Šántiniketanu a svou druhou indickou cestu skončil opět na milovaném Jihu (1922 – 1923).

Větší soubor obrazů s indickou tématikou vystavoval Hněvkovský ještě roku 1927 v Praze a tehdy vyšly i jeho dvoudílné Malířovy listy z Indie. Jsou to převážně dopisy matce. Ve svém pražském ateliéru oživoval pak Hněvkovský indické vzpomínky v nových a nových malbách až do samého sklonku svého života. Zemřel v Praze 8. června 1956.

Na podzim 1970 uspořádala Galerie hlavního města Prahy v Náprstkově muzeu posmrtnou výstavu Hněvkovského obrazů s indickými náměty, která znovu připomněla pozoruhodný umělecký odkaz tohoto českého malíře a měla ohlas i v samotné Indii.

V Muzeu v Žebráku je instalována stálá výstava tohoto svérázného umělce, který odtud vykročil do světa, doplněná mnoha fotografiemi a soudobými památkami na jeho romantické cesty na Východ.

Napište krátkou recenzi k: Muzeum Žebrák

Ověření: tři krát pět =